Moje jóga – Návrat k požitku z prožitku

Dalo by se říct, že můj život je jistým způsobem už od dětských let spjatý s jógou a východní filozofií. Nikdy to pro mě ale nebyla lehká a jasná cesta a mé chápání toho, co v naší kultuře nazýváme jóga, se dynamicky měnilo a bylo provázeno silnými emocemi a životními lekcemi.

Prožila jsem si odmítání, radikalizaci, poté despekt k naší verzi „euro“ jógy a nyní jsem ve fázi, kdy si vážím téměř každé příležitosti, kdy mají lidé šanci si společně zacvičit, uvolnit se a rozradostnit si život.

Když jsem před zhruba čtyřmi lety prožívala jógové období, které s nadsázkou nazývám „období růžových legín“, byla jsem ve své jógové praxi vlastně velmi spokojená, dodávala mi adrenalin i velké množství endorfinů, posilňovala mě a svět jsem skrze tento typ praxe začala doslovně vidět přes zvláštní typ růžového filtru. Vše bylo přátelské, otevřené, sluníčkové a vřelé. Řekla bych, že by se to dalo srovnat se stavem zamilovanosti.

V tomto období jsem se (posilněna dobrým zdravotním stavem a poddajným stavem mysli) rozhodla koupit letenky do Indie, kde se měl konat můj první mezinárodní jógový výcvik. Nepočítala jsem, že v mém mezi – období, než k mé indické jógové cestě skutečně dojde, nastane mnoho zásadních změn.

Nastoupila jsem do lektorského výcviku jógy pro zdravá záda na Power Yoga Akademii pod vedením Václava Krejčíka a získala tak skutečně důležité základy spíše západní, ale metodicky bezpečné a k tělu respektuplné jógové praxe. Dodnes jsem za to pražskému výcviku velmi vděčná a ráda se k těmto pohybovým lekcím vracím.

První indické rozčarování – „pád na pusu“ a fáze temna

Rozčarování vlastně přišlo až v Indii, kdy jsem si na indické verzi výcviku doslova rozbila pusu, ztratila zbytky důvěry v (nejen) indické lektory a pomalu začala zjišťovat, že jóga je megalomanský světový průmysl, který občas kupčí s důvěrou i duchovním zoufalstvím mnohých (většinou) západních hledačů absolutna. V této fázi začalo mé temné jógové období. V panice, strachu a hysterii z mého nestandardně se chovajícího indického učitele, jsem z tamního jógového centra jedné noci utekla a brala jsem to tehdy jako velkou životní prohru.

Výhra – prohra? To dopředu vlastně nikdy netušíte

Nicméně, následující týdny, kdy jsem sama a nuceně cestovala po Indii, mi prokázaly, že to ve skutečnosti byla velká osudová výhra, která mi díky této „kolizi“ otevřela cestu do zcela nového světa a života. Právě díky této situaci a následným několikaměsíčním (pro mě nepředvídatelným) zážitkům, vznikla kniha Jako pták ses narodila – Můj velký indický příběh.

Momentálně se opět vracím ke svým vlastním zdrojům a od základu objevuju, co jóga znamená právě pro mě a jakým způsobem ji chci přijímat. Většinu mých dříve vyhraněných názorů smyla voda času. Mnoho témat dnes vnímám v širších kontextech.

Žádný typ jógy už pro mě není lepší nebo horší, ale vnímám (pro sebe) lepší a horší učitele.

Stejně tak mi záleží na tom, zda je jóga vyučována fyziologicky zdravým způsobem, což ale pro každého člověka znamená něco trochu jiného dle jeho aktuální fyzické kondice.

Měla jsem období kdy jsem nadšeně zpívala mantry, aniž bych tušila, co vlastně znamenají, v dalších obdobích jsem zase odmítala dělat cokoliv, co mi nedávalo smysl a co neodpovídalo mému kulturnímu porozumění. Vztekala jsem se nad populárním průmyslem importu polovičních jógových pravd bez širšího pochopení sanskrtu a obecné jógové historie.

V kontrastu k těmto názorům, potom co jsem zběhla z indického jógového výcviku, jsem nečekaně zažila v Indii momenty, kdy jsem si s místními muzikanty mohla dopřávat denní lekce zpěvu manter a bylo v tom obsaženo tolik radosti, uvolnění a svobody, že mi hlubší studium bylo úplně ukradené.

Musíme objevít svou vlastní autentickou cestu jak se propojit se svým tělem, myslí i duší

Z těchto nejrůznějších zkušeností mi dnes vyplývá, že každý máme svobodu jakýmkoliv způsobem vstoupit do proudu poznávání těla a ducha do té míry, pokud tím neubližujeme sobě nebo našemu okolí. Málokdo z nás má znalosti na to, aby mohl určit autenticitu dané nauky a dokonce to možná není až tak podstatné.

Pokud si připustíme, že již dlouhou dobu žijeme v jakési mezi kontinentální všenázorové civilizační fúzi, poté zde vlastně není žádný spor, žádné drama. Důležité pro mě je, aby se každý praktikující nejprve podíval sám do sebe a z pozice svého středu si vybíral to, co ke svému životu potřebuje s vědomím, že to nikdy nebude úplná univerzální všeplatná pravda.

Abyste mě nechápali špatně, já důvěřuju síle subjektivity – osobnímu příběhu, který si každý z nás pomalu prošlapává krok za krokem. Moc se mi líbí, když lidé přicházejí na fakt, že nic nemusí dělat jen kvůli nějaké doktríně či proto, aby se někomu zalíbili, ale naopak dělají své záliby z radosti, lehkosti a hravosti. Potom je v mém světě vše dovoleno.

Zrovna teď mě baví experimentovat s různými typy pohybu, které uvolňují tělo a následně ho propojují s tancem a hlasem. Miluju hravost a ctím to, když si lidé dávají svobodu pouštět se do neprobádaných oblastí sebe sama.

Vědomě se opět navracím k požitku z prožitku.