Když se v nás objeví Strach z cestování a my ho obejmeme

25.3.2018, Srí Lanka 2018 – Konečně zase na cestě!

Na cestování jsou zcela jistě nejhorší „poslední dny“ před cestou. Energie mi kolísá z bodu “nemůžu se dočkat” po “okamžitě ruším celou cestu”. Předcestovní strachy, paniky a obavy znám velice dobře, takže mě už ani moc nepřekvapují. Přicházejí, odcházejí. To, co mě ale tentokrát vážně zaskočilo bylo, když mi nohy otekly a rozbolely už 24 hodin před samotným začátkem cesty. Moje tělo se prostě začalo ladit – na cestovní strach…

Nenávidím balení. Nehledě na to kolikrát si do své knihy, deníků a poznámek napíšu upozornění, ať cestuju nalehko, tak moje „nalehko“ dává dohromady téměř třicet kilo! Ano, není mi pomoci, vím. Prostě můj pocit bezpečí je fiktivně navozován měrou závaží, které s sebou tahám a mnohdy své věci ani neuzvednu (což se mi děje právě těď).

Pokud by se aspoň jeden člověk mohl z mého příběhu nějak poučit, tak vás skutečně upřímně nabádám: “Neberte si s sebou na cesty moc věcí, nalehko je to příjemnější, nebudete muset prosit každého spolucestujícího, aby vás zachránil a nebudete cítit ten všudypřítomný trapný pocit, že s sebou nosíte více než potřebujete, více než unesete…”

Vlastně je to zajimavá symbolika – táhnout s sebou více závaží než unesu. Proč je ale tak těžké se těchto zatěžujících jistot zbavit? Myslím, že je to síla zvyku, rituálu. Prostě, zřejmě mám ráda své závaží…

Na cestě na Srí Lanský workshop jsem duševně minimálně už jeden týden. Cítila jsem, jak se pomalu ladím a dostávám se do toho zvláštního prostoru “mezičasu”, kdy už duše není doma, ale není ještě ani v nové destinaci. Intenzivně si uvědomuju, jak moc důležité jsou tyto “přechody”. Je velice podstatné, aby byly mírné, pomalé a skutečně naplno prožité. V životě tomuto důležitému ději dáváme velice málo pozornosti, přitom je klíčový.

Je to takové “líhnutí” do nové formy existence, do nového příběhu a každé líhnutí vyžaduje svůj čas, kdy se zdánlivě nic neděje, přitom opak je pravdou.

Čeká mě ještě hodně cestování, přesunů, letištních kontrol a prosezených hodiny, které mě unavují natolik, že mě dříve či později kolébají do pocitu odevzdání se svému osudu. Jsem na sebe vlastně velice hrdá. Vždyť jsem živoucím důkazem, že i neurotický skoro – autista může přes veškeré své úzkosti odvážně vstoupit do svých příběhů a obejmout své strachy a vzít je taky na cestu. Už se za to na sebe nezlobím. Jsem smířená s tím, že se prostě často bojím a když to na mě příjde, snažím se o sebe postarat, jak nejlépe umím, možná právě proto to vše jde už snázeji.

Někdy si ani nestihnu všimnout, že mám strach.

Strach je hodně zajimavá energie – nabitá velmi výbušným potenciálem. Je taková utiskující a přitom uvnitř jiskří a taky – skoro vždy je to taková maska něčeho skrytého, netušeného. Ve své knize „Jako pták ses narodila – Můj velký indický příběh“ popisuju nejrůznější a často rafinované způsoby, kterými se mě dotknul Strach na mých cestách po Indii už před třemi lety!

Myslím si, že můj Strach prostě nikdy není “jen” Strach, ale vždy se z něj vyklube nějaké nová nepoznaná kvalita, která na mě pod vším tím nánosem emocí čeká.

Proto mám velké pochopení pro úzkostlivé lidi, ale neznamená to, že bych kohokoli chtěla zachraňovat. Stejně jako uznávám svůj strach, respektuju to u ostatních, ale vím, že Strach není žádná “stopka”, ale je to vstupní brána do naší duše a to vždy bez výjimky.

Vím, že to není snadné, ale že to vždy stojí zato – protrhnout plodový obal strachu, někdy to chce ale více času.