Cesta do vnitřního chrámu

Všichni vědomě či nevědomě hledáme svou vlastní cestu do našeho utajeného, živého a nezkroceného vnitřního prostoru. To, co jsem se doposud o životě a sobě naučila je uvědomění, že vnitřní prostor o kterém zde vypovídám, je to nejcennější co v sobě máme, ale  není – li vyslyšen, může se také proměnit v dynamicky destruktivní sílu, která bude nevědomě určovat naše vědomé rozhodování a jednání.

Utajený a nezkrocený prostor v nás

Prostor, o kterém mluvím není abstraktním produktem mysli ani nedostupným mytologickým archetypem, ale budu ho interpretovat konkrétními slovy a obrazy, protože vždy potřebujeme najít nějaký výrazový a komunikační rámec, ve kterém se dá aspoň nějak vypovídat o tom, co je pro nás tajemné a posvátném téměř tabuizované.

To, co nazývám prostorem našeho vnitřního prožívání, vnímám jako živou, vibrující a inteligentní sebe – vědomou živost. Tento prostor neustále přerozuje a rekonstruuje sebe sama. Na základě našich vnitřních (i vnějších) přerodů a zániků, prostor uvnitř nás nabývá své konkrétní podoby, tvary, slova a pocity. Přesto ho ve svém vnímání neztotožňuju s tím, co nazýváme myslí, na to je až příliš autonomní a tvrdohlavý.

Když se našeho prostoru dotkne prostor jiného člověka

Nedávno jsem si během jednoho letního večera několik hodin povídala s přítelem, na kterého jsem znenadání narazila. Slova, která byla toho večera řečena se mi z paměti už dávno vytratila. Hlavní vzpomínka, která semnou z tohoto setkání zůstala, byl pocit rozpínajícího se prostoru v mé hrudi, hlavě a těle. Jakoby mě naše společná vytvořená aktuální přítomnost zasáhla hluboko uvnitř moji vnitřní krajiny. Bylo to něčím velmi nové, překvapivé a velmi zásadní.

Kudy se dá vstoupit a kde se náš chrám nalézá?

Tento hluboký a tajemný prostor se nalézá v každém z nás, ale málokdo vědomě tuší, jak do něj vstupovat a především, jak o něj pečovat. Upřímně věřím, že „péče“ znamená věnovat pozornost aktivitám, pocitům a emocím, které nám dodávají vnitřní rozechvění a zvláštní typ jiskry – obtížně popsatelného až zdánlivě sebestředného pocitu, který nám tiše, ale intenzivně našeptává, že se stáváme hrdiny svého vlastního života.

Jakkoli banálně mohou tyto věty vyznívat, jsem přesvědčena, že každý z nás si pamatuje na dávné posvátné momenty, kdy se pro nás zdánlivě změnil čas a prostor a naše vědomí najednou vstoupilo do posvátna, které možná chutnalo jako středobod světa, jako mytologický okamžik, kdy jsme se v extázi vnitřní svobody dotknuli hlubiny sebe sama. 

Ale zároveň zážitky vstupu do vlastního hlubinného prostoru mohou mít mnohem menší teatrálnost, nemusí být epické a hraniční. Někdy se nás dotknou velmi jemná, něžná chvění, které nás ovanou téměř neznatelně, pouze jako závan vnitřních motýlích křídel, ale přesto zanechají hlubokou stopu léčení a proměny. Není podstatné, zda o svůj vnitřní prostor pečujeme razantními činy, nebo si jen ve svém rytmu vychutnáme jemné proudění jednotlivých přeměn. Podstatné je to, zda s tímto prostorem udržujeme kontakt. 

Indie mi pomohla otevřít mé vlastní divoké krajiny

Do svého vlastního unikátního vnitřního prostoru jsem vstoupila po mnohých letech ticha a prázdna, když jsem před dvěma lety poprvé navštívila Indii. Nebyla to lehká ani plánovaná cesta, ale otevřela ve mě poznání a ochutnání mé skryté životní vášně. Dělo se to tak rychle a intenzivně, že jsem si skoro ani nevšimla, že se stále častěji dotýkám něčeho živého, mladého a nezkroceně hravého uvnitř sebe.

Později jsem si začala už zřetelněji všímat, že všechny tyto hlasy a emoce vycházející z mého středu, se prostě jen konečně začínaly projevovat a radovat se z toho, že jsem jim dala prostor k tomu, aby se opět mohly rozvíjet bez toho, aby je (jak tomu bylo dříve) hned zatratil můj skvěle vytrénovaný vnitřní kat. 

Na Indii jako destinaci mi v těchto momentech pramálo záleželo. To, co jsem prožívala  bylo provázeno velkou radostí a vděčností z toho, že se konečně „svlékám ze své staré kůže“ a oblékám si zcela novou, netušenou, nenaprogramovanou podobu, která má možnost stát se kýmkoliv. Velmi jasně mi to připomnělo pocity z dětství, kdy jsem nebyla schopna jasně rozlišit co je dobré nebo špatné. Svět byl zahalen do nevinnosti, protože v něm nebylo ještě obsaženo mučivé rozlišování kategorií a ohraničení. Byla to připomínka světa, ve kterém se nebojíme, že zvolíme špatné rozhodnutí, protože vnitřní kompas fungoval v souladu s přirozeným chodem okolního světa.

Tento prožitek trval v Indii několik měsíců, ale s návratem do Česka byl opět udolán obecně přijímaným konceptem stereotypizace a necitlivosti k jemným výzvám a potřebám mého vnitřního světa. O to větší hodnotu pro mě měla vzpomínka na vnitřní rozpínání a divoce si žijící myšlenky a pocity, které nemusily patřit nikomu a ničemu.

Každý chrám vyžaduje úctu a pravidelné rituály

Po této zásadní cestě do Indie, se mi nadále už nedařilo nalézat cestu do svého vnitřního chrámu tak samozřejmě a lehce, ale to více pozornosti jsem začala věnovat každé sekundě, kdy jsem mohla pocítit, že jsem opět navázala aspoň krátký okamžik kontaktu. Každá taková kapka „spojení“ pomalu zavlažuje mé vnitřní krajiny.

Okamžiky propojování se pro mě staly nesamozřejmým darem – ctí, která je člověku požehnáním na nekončící individuační cestě hledání vlastního sebeurčení. Také proto jsem vstoupila na vlastní dobrodružnou cestu hledání (a nalézání se) pomocí prastarého nástroje hlubinných imaginací.

Znáte svůj osobní vnitřní prostor? Jak to v něm vypadá, chutná, co ve vás roste, žije a přebývá?

Nabízím vám své osobní průvodcování hlubinnou imaginací vaší vlastní vnitřní krajinou. Veškeré informace o hlubinné imaginaci a společné cestě do nitra se dozvíte >> ZDE <<.

Po třech letech intenzivního výcviku a studia jsem se stala certifikovanou průvodkyní unikátní hlubině imaginační metody The Personal Totem Pole Process© (Procesu osobního totemu), kterou vyvinul americky psycholog a psychoterapeut Eligio Stephen Gallegos. Mojí učitelkou a mentorkou je Raffaella Mayana Romieri, Stephenova nejbližší žačka, která mě s velkou trpělivostí a jemností tři roky provázela na mé osobní pouti.

Nebylo to jednoduché a mnohokrát jsem z této cesty chtěla utéct, protože jsem v sobě potkala situace, se kterým jsem se nechtěla vyrovnávat, přesto jsem se vždy nakonec vrátila zpět.  Cítila jsem, že mě tato práce hluboce proměňuje a zceluje. Pokládám za velice smysluplné s touto metodou a životním přístupem denně pracovat a předávat ho dál.

Na své cestě jsem potkala vnitřní společníky, které jsem během posledních let začala hlouběji poznávat, až se nakonec stali mými blízkými přáteli. Moji průvodci jsou kompasem mé duše a ukazují mi indicie toho, co v každé chvíli potřebuju nejvíce. Dnes už vím, že díky nim, už nikdy nebudu sama.

Tuto metodu se může naučit každý, protože je to ve skutečnosti nejpřirozenější stav naší bytosti toužící fungovat v harmonickém a celistvém společenství, ve kterém je vyslyšena každá vnitřní kvalita.

Věřím, že skutečné je to, co působí, proto si můžeme vybrat takový příběh, který nám vlévá vášeň a sílu do života.

„Zavřu oči a propadám se hluboko do svého těla, vrstvu za vrstvou, propadám sestále hlouběji až se najednou můj leto – pád zastaví. Všude je ticho a tma. Tak jsem si svou vnitřní krajinu nepředstavovala. Je to vůbec ona?

Pomalu si přivykám a zjišťuju, že se ve skutečnosti nacházím v jeskyni. Šátrám rukama kolem sebe až nahmatám sirky. Škrtnu zápalkou a omráčí mě prudké světlo.   V úžasu se rozhlížím. Stojím uprostřed nádherného chrámového komplexu. Zdi jsou vyzdobené starodávnými ornamenty a všechny ty symboly jsou mi něčím známé, umím je číst. Zcela zřetelně ucítím omamnou vůni myrhy a kopálu. Odkud jen vyvěrá?

Krok za krokem procházím novými chodbami a trpělivě zapaluju louče.  Vnáším světlo tam, kde předtím bylo jen mrazivé nic. Najednou v jedné z chodeb zahlédnu pohyb. Nedokážu na něj zaostřit, ale vím jistě, že to bylo nějaké zvíře.

Zrychlím krok a skoro se dám do běhu. Odbočím do sousední chodby a vběhnu do přímého slunečního světla. Tato chodba vedla ven a já v šoku sleduju nezměrnou divočinu, do které jsem se právě dostala. Pomyslím si, že prozkoumání tohoto území mi bude trvat snad celý život.

Nesměle vykročím po téměř zarostlé stezce do nitra pralesa. Z dálky slyším zvuk padající vody. Cítím jak se uvnitř mě opět roztepalo srdce a prahne po zážitku dobrodružství, které tak dobře znalo v dětství.

Konečně jsem tady a proto našlapuju opatrně, abych nezničila ani jednu ze svých květin.“