Společenství mého já

Naučili jsme se sami nad sebou přemýšlet jako nad osobností. Tato osobnost roste, učí se, mění své názory, vyspívá a domestikuje se. Učí se, co je vůči druhým lidem dobré a co je špatné. Odmala podstupujeme cílené a nelítostné tvarování. Proč? Abychom přežili v řadách většiny. Aspoň tento důvod slýchávám často. Hlavně, abychom nezdivočeli.

„Proto dětičky, prosím neposlouchejte ty bubny, které ve vás bubnují a pokud se náhodou na chvíli zaposloucháte, tak zachovejte klid a přijďte mi to hezky tiše říct, ano? Něco s tím uděláme!“    

Zdivočet se dá samozřejmě také na zakázku. Lidé se dokonce naučili „divočet“ hezky spořádaně, podle nějakého řádu,  vedení, tak aby byla zachována nejvyšší míra společenské bezpečnosti. Je to prosté. Přečtěte si letáček s instrukcemi, dostavíte se, zaplatíte a „divočí“ se hezky pod dohledem, tak hezky bezpečně a koordinovaně. Potom si všichni sedneme do kruhu a řekneme si, jak krásně jsme si vyhodili z kopýtka a že to byl úplně nový životní rozměr. Ano, i tak to jde. Je to krásný trik, jak zůstat pod pokličkou a přitom mít pocit aspoň částečného uspokojení, že jsme se dostali kamsi trochu sami za sebe, za svou výchovu, za limity, které jsme si sami pro sebe nastavili.

Neměli jste někdy pocit, že když něco takového děláte, když uspokojujete svou mysl a přesvědčujete ji, že přece vy patříte mezi ty, kteří dovolují své vnitřní spontaneitě a tvořivosti, aby vždy vytryskly v pravou chvíli…. Nemáte ale náhodou pocit, že v těchto momentech se na vás někdo tajně dívá? Může to být jen letmý pocit očí, které nemrkají a odněkud se stále tlačí. Možná jde o stovky očí různých barev, různých intenzit. Nemám to ráda. Samozřejmě, mně se to Nikdy neděje, ale kdyby přece… Je to pocit, kdy tam někde někdo prokazatelně je, ale v místnosti nejsou žádné rohy kam by se mohl před vámi schovat. Je to přesně tak, protože v té místnosti skutečně nikdo není, jen Vy!

Ano, jste to vy, ale ne tak docela vy. Je to hodně věcí ve vás a ty dokonce jednají až příliš autonomně mimo vaše svolení. Nejde o šílenství, i když ani to se nedá zcela vyloučit. Já vím, že to znáte, že jste to už zažili, přestože se stále snažíte zůstat chladní. Někdy se to ve vás směje, suše a ironicky a vy to nejste. Jste tam, ale něco je tam s vámi a směje se to…vám! Nabízí se tedy otázky, když je něco ve mě, co nejsem tak docela já, tak co to je a co jsem tedy já vůči tomu?

Nejspíše jedinou uspokojivou odpovědí je – prostě zeptat se, překvapivě, může to dokonce samo odpovědět. Když se to může smát, hýbat s vámi, ano, může to potom i mluvit. A které z těch „věcí“ se zeptat? Je jich tam hodně a když se pozorně zaposlouchám, většina z nich tam u mě žije už roky, některé od dětství.  Nevím, jak to mají ti vaši, ale ti moji mi něco řekli. Bylo mi poměrně suše řečeno, že jsem takový obytný dům plnící jejich potřeby, záměry. Až jsem se musela pousmát zase já… “jo jo, nádoba k naplnění záměru, to už tady bylo, to zavání monoteistickými náladami…“ Jenomže, mně se  někdy líbí, co po mě chtějí, co se mnou dělají. Takže občas prostě nekladu odpor a ještě k tomu, někdy mi rádi říkají to, co sama nechci slyšet, ale to ještě neznamená, že po mě chtějí abych to bez rozmyslu přejala.

Paradoxně jsem asi nebyla tak docela společensko – kulturně naformována, přemazána, vytvarována, vymezena, jak jsem si vždy myslela. Já, oběť systému. To oni! Celou tu dobu si dělají co chtějí a mění si na mě to, co zrovna potřebují. Překvapivé je, že se většinou všichni vzájemně shodnou, co potřebují, ale jsou rozdílní, řekla bych až neslučitelní, když se na ně tak z dálky dívám. Oni si ve mě utvořili vlastní společenství, ale nemají moc hierarchických pravidel. Většinou se setkají někde v pomyslném kruhu mé mysli a tam společně diskutují, jindy jen mlčí a přesto to vypadá, že se na něčem významném shodli a když mi to oznámí, musím nad tím několik dní uvažovat a vstřebávat jejich nepřizpůsobivost.

Často mám pocit, že je přeplněno, že už prostě nemám dost místa. To když jim přijde nějaké cizí návštěva. Jak já nemám ráda návštěvy. I když mi říkají: „Ano, mohli jsme to oznámit dopředu, ale přítele v nouzi snad nevyhodíme ne? Jen mu trochu pomůžeme a pustíme ho zase domu. Klid, fakt to není tvoje.“ To se potom vztekám, nemůžu si pomoct. Tak to prostě je.

Možná bych teď ráda věřila, že mě utvořila nějaká jiná vnější pravidla. Už to ale nejde. Nikdy jsem nebyla jen „Já“, vždy jsem byla „My“ jako společenství „Nás“.“ Můžeme to nazývat vnitřními živostmi, nebo jakkoli jinak. Podstatné je, že působí přímo a to ať už chceme nebo je odmítáme. My jsme samostatným pulzujícím vnitřním společenstvím, jedinečnou civilizací s vlastními jazyky, pravidly, mytologiemi.

Už konečně chápu úsloví – mě tělo je chrám. Potom by má mysl byla vlnami a můj duch lodí, která by se po nich plavila.

Nebo jinak – naše mysl může být mořem, kde se plavíme my – naše vědomí, ale spolu s ním také nespočetné množství jiných živostí, které tam jsou také doma, kterým to moře také náleží.  

Jsme komplikovanou Jednotou Mnohosti a přitom jsme všichni velké individuality.

Ta, která teď píše tato slova a má pocity vhledu, je jen jednou z těch živostí. Když se na ni dívám, vidím živý a nepopsatelně výživný svět komunikace a velmi zajímavých dějů.                                    

Pokud jsme my sami tak strukturovaným a megalomansky propleteným společenstvím, co to potom pro nás znamená v kontaktu s ostatními lidmi – společenstvími? Vlastně nikdy si nemůžeme být úplně jisti, se kterou živostí toho druhého zrovna komunikujeme, se kterou bytostí z jeho spektra se hádáme a nemůžeme vystát její projevy. Je to skutečně tanec se zavřenýma očima v temné místnosti, ve které je neustále přeplněno, kdy stále do něčeho narážíme. Náš tanečník? Ten se neustále proměňuje zevnitř i zvenčí. Jsme neustále jiní a přitom to má řád s velmi jasnou strukturou. Ale struktura, o které mluvím, žije podle vlastní divokosti v jiném slova smyslu, než jak divokost známe v nabízeném trhu současných obchodníků duší.

Tato divokost umí jednat nepohodlně. Hledí především na blaho svého  vlastního vnitřního společenství. Chce se postarat o blahobyt všech svých vnitřních živostí zároveň. Proč jí tedy stát v cestě, když jsem také jednou z nich?

Dříve jsem uvažovala nad svou cykličností, proměnlivostí, ženskostí, lidskostí bla bla bla… Přitom jsou to oni a zároveň my dohromady, co mně dělá mnou a vás vámi. Můžete to brát jako symbolismus, analogii, cokoliv, ale zkuste to, zkuste na něco usilovně myslet,  něco chtít, nebo něco nechtít a přitom si tajně a nepozorovaně zkuste všimnout, jestli se na vás ve vás taky někdo pozorně nedívá…

Nevím, jestli si oni vybrali nás, nebo my je… ale oni jsou také smrtelní. Rodí se, rostou a umírají, někteří snad neumírají, ale já jsem oplakala už mnohé z nich a to často ve chvíli, kdy jsme se konečně poznali a stali se skutečně blízkými přáteli.

Nečekejte v nečinnosti, nebojte se dialogu, přece jen, oni jsou vy a vy jste oni!