Vztah se závislostí – krocení vnitřního ohně

Nedávno jsem spíše náhodou zjistila, že jsem si o závislostech dělala vždy velice mylnou představu. Skutečně jsem věřila tomu, že má – li člověk nějakou závislost (počínaje kouřením, nestřídmým pitím alkoholu, přejídáním se a podobně) a rozhodne – li se svou závislost změnit na duševní nezávislost, prostě určitou závislou činnost přestane vykonávat. Nahradí ji jinou, smysluplnější činností a pokusí se vyhnout „své ex – závislosti“ jak jen to půjde, bude se snažit neobnovovat zhoubnou známost se svým minulým návykem.

Stává se tedy člověk nezávislý, tím že přestane závislou aktivitu provádět?

Ovšem, že ne. V tom je velké tajemství závislostí a závislých lidí. Vztah závislosti a jejího posluhovače (tedy člověka závislého), nelze jen tak vykořenit, protože jde především o duševní pouto, nikoli o vnější projev. Stává se kuřák nekuřákem tím že přestane kouřit? Věřím tomu, že ne. Pouze se tato stále (utajeně) závislá osoba stává kýmsi, kdo začne předstírat, že se jaksi „společensky“ opravil. Avšak tajně bude v bezpečí svého nitra navštěvovat svou závislost jako zakázanou milenku. Závislost je myšlenka, závislost je touha směřovaná k předmětu uspokojení. Je možné, že se kuřák rozhodne nadobro skončit s cigaretami, znamená to ale, že na ně stále nemyslí, že v něm nevyvolávají blahé pocity, že si je nepřipomíná?

Závislost jistě může být přeměněna – transformována novou pozitivnější závislostí. Je to přirozený pocit, jako když se partneři rozkmotří, rozejdou se a každý si poté najde nového partnera, ale zapomíná tím nutně na prožitky s partnerem minulým? Odpověď známe.

Závislosti, které se projevují nějakou vnější aktivitou (byť poškozující zdraví), pro mě osobně nejsou ani zdaleka tak nebezpečné, jako závislosti neviditelné – závislosti na destruktivních emocích. Většina lidí je tajně závislá na nějakém z typů „sebe násilí“. Zaznamenala jsem u sebe, nebo u lidí, kteří mi do sebe nechali nahlédnout, nejrůznější sklony k závislostem na strachu, kontrole, smutku, bolesti, krutosti. Závislosti na trestu, na zranění z minulosti, závislosti na pozornosti či lásce.

Slovo „závislost“ jsem v tomto kontextu zvolila cíleně, mohlo by být také nahrazeno slovem „vzorec chování“. Vzorce chování jsou zakódovanou sítí podmíněných duševních reakcí, které nám přináší silný emoční náboj či naopak nějaké nepříjemné emoci ulevují (někdy ji mohou samozřejmě vyvolat). Je to podvědomá reakce vycházející z těla, která okamžitě opanuje naši mysl i ducha. Lze proti ní bojovat jen velice těžko a o proto, že jakýkoliv boj se sebou samým vyvolává jen nové závislosti na trestu a sebekrutosti.

Vzorce starého chování jsou zvláštně propracované úkazy. Většinou na nás zaútočí, když už máme téměř pocit, že se nám je podařilo zdárně vymýtit. Nečekaně, když máme pocit plné proměny, najednou ucítíme svou zvláštní reakci na libovolně malý podnět. Ta reakce je nám děsivě známá a nese sebou pachuť minulého chování. Smyčka se kolem nás opět začne utahovat.

Naše závislosti jsou ve skutečnosti mnohem důležitějším aspektem života, než se jeví. Při bližším nahlédnutí v nich můžeme vidět častokrát potlačovaná a skutečná přání naší duše. Máme – li například závislost na agresi či agresivních až destruktivních projevech přetlaku, může to znamenat, že v nás ve skutečnosti s velkou intenzitou křičí naše velká a utlačená životní síla, která se potřebuje zacílit a vyjádřit. Někdy si mylně myslíme, že bychom se za naše závislosti měli stydět nebo dokonce trestat, nevidíme, že je v nich ukrytý velký kus pravdy o tom, kdo ve skutečnosti naše osobnost je a co v životě potřebuje.

Pokud stále ještě hrajeme roli hodných a dobře vychovaných dětí, je přirozené, že se za naši projevenou závislost vnitřně pokáráme, ponížíme naše nevychované já a udělíme mu nějakou podmínku či napomenutí, aby se nevyžádané chování už neopakovalo. Tím ale stále důmyslněji devalvujeme vztah k nám samotným. Nejděsivější je, že tak jak se chováme sami k sobě, pouze a jedině tak se můžeme chovat také navenek. Trestáme – li se sami za každé nevyžádané chování, dobrovolně tak vstupujeme do role oběti a kata, kteří jeden bez druhého nemohou existovat. Ani se nenadějeme a natolik si zvykneme dostat svou pravidelnou dávku utrpení, že se bez ní možná budeme cítit jaksi nepatřičně – nenaplněně. Málokdy si vytvoříme tak těsnou vazbu s pozitivními emocemi, ty nám mohou připadat nepřístojné a tak zvláštně společensky nevhodné. Ovšem negativní emoce, ty jsou úplně jiná kategorie – nejenom, že jsou kolektivně vítané, ony jsou dokonce i vyžadované!

Prozradím vám, že tento článek není ve skutečnosti o závislostech – je o našich živostech, na kterých musíme být nutně závislí. Vztah, který s nimi máme a způsob projevu, který si vybírají v komunikaci s námi, je přímým důkazem působení toho, co nám bylo dáno do vínku a hlavně toho, co jsme se zalekli v životě naplnit.

„Závislost“ (oheň naší živosti) je jednou z potlačených řečí naší duše, mluví o duševním sadomasochismu, který je převlečen do hávu krajní sebekontroly. Sebekontrola plodí bariéru – vzbuzuje v nás pocity viny a selhání a zároveň v sobě nese neutuchající touhu po naplnění toho, co si sami nechceme dopřát. Je to jako byste zavřeli ohnivého draka do papírové krabičky vašeho těla. Budete ho pravidelně ochlazovat vodou a snažit se před ostatními lidmi maskovat, že ve vás stále doutná. Toto omezování ohnivého draka se dá praktikovat do momentu, než ve vás drak exploduje.

Thomas Moore a jeho „Kniha o duši“ je pro mě velkou inspirací. Až nyní, na konci svého článku, jsem jeho knihu náhodou otevřela a nalezla v ní přesně ta slova, která by měla základ mé myšlenky dovršit.

„Raději trpíme našimi emocemi, než abychom cítili, že pro nás pracují. Držíme své myšlenky a vášně uvnitř odděleně od života a ty pak uvnitř vyvolávají problémy, vzbudí v nás pocit hluboké nezakotvenosti, nebo – jak se zdá – se změní v nemoc… Pokud chceme žít v duchovní plnosti z našich hlubin, budeme muset přestat dávat přednost nevinnosti, protože stín by byl stále temnější. Odměnou za ústup nevinnosti, tedy za to, že se duše bude moci plně vyjadřovat, je růst síly. V přítomnosti hlubinné síly se život stává silnějším a vášnivějším. To jsou známky toho, že je duše přítomná a může se vyjádřit. Když prokazujeme Martovi patřičnou úctu, dává tmavě rudý odstín všemu, co děláme, oživuje náš život intenzitou, vášní, plností síly a odvahou. Když ho zanedbáváme, trpíme útoky nespoutaného násilí.“