Sebe zalíbení v zrcadlech vlastních příběhů

Slunovratová energie ve mě opět rozvířila nutkání ptát se sebe sama, proč neustále hledám vnější podporu, abych si mohla dovolit být tím, čím se sama cítím být. Není to absurdní? Lidé jsou tak prazvláštní bytosti. Zcela nepopiratelně existujeme, zde na zemi v těle. Dýcháme, přijímáme a vylučujeme potravu, sníme a neustále, neustále nad něčím přemítáme.

Stále se toužíme někým stávat, něčeho dosahovat, něco měnit či vyvíjet. Zdá se, jako bychom sami sobě nikdy nebyli dost (dobří), dostatečně vzdělaní, dostatečně originální.

Vůbec nám nepřijde divné zpochybňovat vlastní existenci, vlastní bytí a neustále se s nedůvěrou stavět k sobě i k ostatním, jako bychom skutečně plně věřili tomu, že kolem nás (a v nás) jsou nějaká určená pravidla, normy a kategorie, které musíme následovat, abychom se jednou (a to jen možná a pokud budeme mít štěstí), dotknuli podstaty svého určení, poslání. Abychom se nakonec (po těžkém úsilí) stali sami sebou…

Musím se smát…

Nikdy jsem neslyšela větší pravdu. Nikdy jsem neslyšela větší lež. Jsme možná jediné bytosti ve vesmíru, které cítí nedostatečnost, méněcennost, nenaplnění smyslu, lhostejnost a hlavně – tak nádherně umíme zahalovat naše pravé emoce různými smyšlenými příběhy, které o sobě vyprávíme ostatním lidem.

Možná to nedělají všichni, ale já se v těchto rolích znám. Jsou mi tak blízké, že někdy nerozpoznávám, zda jsem ve své  podstatě nebo „jen“ v další roli.

Včera jsem o sobě zjistila jednu kouzelnou tragickou a velice pravdivou věc

Občas se mi nechce mluvit s lidmi, to je zcela běžná situace. Když se cítím sama sebou přeplněna, sebou zavalena, většinou v sobě nemám vnitřní prostor pro to, abych se dokázala rozhlédnout okolo sebe a věnovat něčemu nebo někomu pozornost.

V takových momentech jsem vězněm svého vlastnoručně vytvořeného vnitřního světa, který sám sebe pohání a krouží v předem vyznačených smyčkách mého emočního zájmu.

Ale jedno mě z toho dokáže vytrhnout. Například to, když ke mě přistoupí člověk, který mi položí takový druh otázky, která ve mě vzbudí potřebu vyzdvihnout svůj vlastní svět a převézt ho do slov a do zvuků. Poté v takové konverzaci nezůstávám proto, že bych měla zájem o druhou osobu, ale proto, že  mým zájmem je to, že je o mě jeven zájem!

Když jsem si to včera uvědomila… přineslo mi to určitou bláznivou svobodu. Nejdříve jsem se chtěla odsoudit a cítit vinu, poté jsem se z „pomyslné“ viny chtěla vyvlíknout a hned jsem si vymýšlela sebeobranu a nakonec mi došlo, že všichni jsme si prostě „Jen“ svým vlastním příběhem.

Jsme neustálý proud nikdy nekončícího, sebe zahleděného příběhu, do kterého občas proniknou podobně zahleděné příběhy ostatních lidí. Není si co vyčítat. Takto je jedna z našich elementárních lidských podstat nastavena.

Je to tak, jak to je, ale důležité je, že to není celá pravda.  Naštěstí pro nás to nikdy není celá a jediná pravda!

Skryté tajemství za zrcadlem našich příběhů

Za všemi našimi vnitřními hluky, dialogy, zmatkem, vášněmi a potřebami, úzkostmi i radostmi, se nacházejí tajné skryté dveře. Nemají jednu konkrétní podobu, vlastně se neustále mění jejich tvar, velikost i forma.

Jedno mají ale všechny naše dveře společné – nikdy nejsou zavřené! Většinou se nám do nich nechce vstupovat. Možná do nich občas nesměle nahlédneme a poté se s úlekem vrátíme rychle zase zpět – do našeho osobního příběhu.

Dobře totiž tušíme, že za těmi dveřmi nás čeká volný pád – do neznámého světa naší duše, která si tam žije divoce a nezkroceně tak, jak sama potřebuje bez nároků na vnější uznání, bez nutnosti potvrzení své existence, bez hranic a bez identity.

Když jsem v Indii poprvé prožila svůj nekonečně nádherný i bolestivý pád do propasti neznáma, dotkla jsem se na několik týdnů či měsíců něčeho hlubokého, bezedného, nezkroceného – ničím neohraničeného a to, co mě vyděsilo nejvíce, byl pocit, že pokud si to dovolím, tak možná nadobro ztratím to, co nazývám svou identitou – svým tehdejším já, protože jsem ochutnala, jak odlišně se může cítit celý můj vnitřní svět, když odložím způsob, jakým soudím věci, způsob, jakým se rozhoduju.

Do svého deníku, že kterého později vzešla knihy Jako pták ses narodila – Můj velký indický příběh, jsem si tehdy zapsala toto:

„Tolik bezvýznamného rozhodování! Jako by rozhodnost něco skutečně znamenala, jako by mohla šlechtit a určovat mou identitu. Co když je to ale úplně jinak a já už tu vnitřní individualistickou zatuchlou polívku nemusím dále vařit? Co když záleží na malých věcech, na flexibilitě přijímat proud změn a proměn, nesoudit všechny a všechno okolo sebe, zachovat si v sobě trochu čistého nezaneseného prostoru, ve kterém neexistuje žádný názor?“

Dobře si na tyto momenty rozpomínám. Tehdy jsem si myslela, že tyto prožitky byly ovlivněny láskou, která s mi v životě stala, možná to tak i bylo, ale jsem přesvědčena, že prožitek nevinnosti – možnosti, kdy si nemusíme v sobě hned vytvořit nějaký názor, strategii, kategorii či domněnku, je klíčová možnost lidské existence – otevřené dveře či brána, která nás vede do nekonečného, nezaplněného prostoru svobody uvnitř nás.

Dále jsem si tehdy do deníku napsala něco, co ke mě stále promlouvá a připomíná mi to moment, kdy jsem vstoupila do své vlastní utajené vnitřní krajiny:

„Podrobena zranitelnosti, otevřela jsem bránu divokosti, která dala prostor nově nalezené přirozenosti – stavu, kdy jsem nemusela soudit svět ani sebe. Mohla jsem si poprvé v životě opravdu vybrat co chci a co můžu vnímat. Byl to stav, kdy jsem přišla o kategorie „dobrého a zlého“ a prožila návrat k jisté nevinnosti, která ve mě neustále a zřetelně opakovala: „Nauč se létat po nebi, nauč se běhat po zemi, divoce, vášnivě, zemitě.“

Tak ke mě přišla Medicína divokosti

Už tehdy v Indii jsem rozeznala, že se ve mě otevřela určitá léčivá dimenze, kterou jsem později začala propracovávat do své terapeutické cesty, kterou jsem tehdy nazvala Medicína divokosti.

Divokostí rozumím plnou ničím neohraničenou přítomnost, která není podmíněna našimi tolik opečovávanými vrozenými i přejatými koncepty o tom, jaký je svět a hlavně to, co nazývám divokostí, mi dává naprostou svobodu vybrat si, kým právě teď toužím a potřebuju být já sama.

Když jsem později vstoupila do tříletého výcviku mé milované techniky (a životní cesty) hlubinných imaginací, objevila jsem také v nich, že to, co nazývám divokostí, je vlastně rozhodnutí vstoupit do neznámého a ničím nemanipulovaného vnitřního prostoru.

Je to možnost začít se učit naslouchat hlasům a potřebám našich vnitřních léčitelů, protože právě oni vytvářejí nezměrně bohatou a často zcela nepoznanou, dobrodružně překvapivou a hluboce výživnou krajinu naší duše.

Proto jsem právě divokosti věnovala svou knihu Jako pták ses narodila, která vznikla z podobně nezměrného místa mé vlastní vnitřní krajiny, která byla a stále je plná překvapení.

Tuto zpověď zakončím první větou své knihy:

„Věnováno divokosti, nezkrotné síle života, která se nebojí zániku“.

A na úplný závěr (pokud mi prominete trochu šílený zvuk srí lanské džungle okolo) vám chci věnovat krátké předčítání o tom, co pro mě znamená slovo Štěstí…